Asi by se slušelo procházet kolem takové legendy, jakou OBITUARY pro mnohé metalisty představují, pěkně po špičkách, opatrně našlapovat a nevyvolávat bouře přímočarými názory plnými ostrých hran a kategorických prohlášení. Jenže ne, nehodlám se zachovat diplomaticky a napsat recenzi plnou nejasných narážek a náznaků schovaných v kupě chlácholivého balastu. Takže. OBITUARY zamrzli v čase. Tahle parafráze názvu novinkové desky se prostě nabízí sama od sebe, neboť zcela přesně charakterizuje v jaké etapě vývoje se floridští deathers nalézají. Vše je pouhá kostka ledu vyrvaná odkudsi z ledovce a mezi krystalky zmrzlé vody se tísní dávno mrtvé fosílie z doby, kdy floridský death prožíval své hvězdné období. Každý z nás pamětníků si asi někde v lednici schovává kelímky sněhové drtě, kterou čas od času nostalgicky konzumuje za účelem vzpomínek na dravé období „cesty za smrtí“. Nikdy už to však nebude ono autentické nadšení přelomu osmdesátých a devadesátých let. A tak se pouhá a holá snaha oživit staré časy, která vytéká z mokvající sněhové koule „Frozen In Time", jeví poněkud smutně.
Je opravdu těžké cokoli konkrétního o nové desce OBITUARY napsat, nic konkrétně upoutávajícího se totiž na albu nenachází. Zvukové zpracování se vrací proti proudu času a nabízí podobu, při které se pamětníkům musí vybavit kotoučky „Cause Of Death“ a „The End Complete“. Takto zastřený a zvukově suchý projev však v dnešní době musí vyvolávat minimálně zvednuté obočí. Na spoustu fanoušků tento nostalgický tah možná bude fungovat, avšak jaký to má v dnešní době přínos pro samotnou prezentaci hudby, nechápu. A vlastní skladby, hmm, co jen o tom napsat. Opět návrat, hluboký, smutný, sonda do časů, které už se nikdy nevrátí. Zamáčkněme slzu a uvědomme si, že dnes se píše rok 2005, vzpomeňme na spousty deathových dravců, kteří válcují svět svými nápaditými a agresivními deskami, a pak se vraťme k současným OBITUARY. Uf, to je ale studená sprcha. „Frozen In Time" totiž působí jako ledová královna, která možná někoho upoutá svojí studeně skelnou vizáží, ale řekněme si upřímně, kdo by tenhle kus ledu chtěl do postele? Já vím, Rudi se hlásí. Ale vraťme se k normálním fanouškům. Ty nečeká víc než značné podchlazení ze stereotypně se opakujících postupů a dávno obehraných témat.
John Tardy je samozřejmě týpek, jehož vokál bude mít vždy svoji osobitost a v Superstar tolik hledané charisma. Fanoušci jeho projev vždy ocení a i na „Frozen In Time" je zastoupena jeho standardní kvalita, ale zabaleno do nenápaditých skladeb to jako celek vyznívá značně stroze. Pánové jako by si na to vzali rukavičky v obavě, že by si mohli zašpinit ručičky něčím pro ně nepatřičným. Jenže jak chcete v nemotorných palčácích tvořit pořádnou hudbu? A tak povětšinou zůstalo u holého a pustého riffování, které působí jako zjednodušené vykrádání jedné legendy, jak jen se ta slavná floridská kapela jmenovala? Jo, OBITUARY! To bývaly časy, když ještě tahle skupina žila. Já vím, teď se tón mé recenze dostává do ironicky arogantní roviny, ale věřte, že je to pouhé zoufalství nad neschopností v minulosti mnou tolik obdivované skupiny vymanit se ze sevření starých časů.
Pokud jsem při poslechu předchozí „Back From The Dead“ byl ochoten uvěřit, že to Westa a jeho kumpány stále baví, teď už si nejsem jistý vůbec ničím a především ne smyslem této dle mého názoru již dnes hluboko v čase ztracené desky. To, že bodování nešlo hlouběji než k průměrné známce pak přičtěte mému srdci nostalgika, prostě nedokážu být vůči legendě až tak krutý.